V sedmdesátých letech přišel norský designer Hans Christian Mengsholl s převratnou novinkou – klekačkou. Zdokonalil a do moderních podmínek přivedl nápad starých Tibeťanů, kteří na lavicích podobného tvaru sedávali při svých modlitbách. A v době, kdy našim kancelářím vévodily několik desítek let staré dřevěné židle s filcovými poduškami a kovové na kolečkách byly teprve „v plenkách“, se stala klekačka téměř přes noc fenoménem.
Na nábytkářských veletrzích pak trhal tento neobvyklý nábytek rekordy v prodejnosti a velkou výzvou bylo i jeho další okamžité zdokonalování a materiálové modifikace. Nejen, že mnohé zaujal naprosto nový tvar, ale tím nejdůležitějším aspektem bylo zdravotní hledisko. Variabilita sedacího prvku zajišťuje správný sklon pánve a přímé držení páteře. Podkolenní opěrka udržuje stabilní pozici sedu a váha těla je rozložena mezi sedací (hýždě) a klekací (holeně) opěrné body na stoličce. Vzhledem k tomu, že většina klekaček je doposud konstruována bez bederního opěradla, není na ní vhodné dlouhodobé sezení. Nicméně je ideálním prvkem k pracovnímu stolu s počítačem, kde je klávesnice umístěna na výsuvu pod psací deskou. Při sedu na klekačce se totiž snižuje těžiště, což je dáno úhlem celého sedu.
Dobře nám tedy poslouží během dne jako sedací alternativa při tvůrčí kancelářské práci. Pokud se tedy rozhodneme pro koupi klekačky, zbývá už jen vybrat pevnou, kolečkovou, či houpací variantu a rozhodnout se mezi kovem či bukovým masivem. Lze ovšem pořídit i designové ohýbané kousky z pevných bukových lamel nebo pružného plastu, které mají i bederní opěrku. Takové můžeme bez problémů postavit i k pracovnímu stolu do dětského pokoje, čímž spojíme příjemné s užitečným. Dětem poskytneme naprosto zdravé a bezpečné sezení s houpacím efektem a navíc jej jsme schopni barevně vkusně sladit s ostatním interiérem.
2024 ©